Taky jste si vzpomněli prvně na ten pořad, který dávávali v televizi? Černé ovce? Už sice vůbec nevím, o čem vlastně byl, ale bylo to to první, na co jsem si vzpomněla.
No, tak to byl takový malý úvod a teď se pohneme dál.Dá se říci, že jsem celý život byla černá ovce - na základce, na střední. Vždy jsem byla jiná. Zatímco ostatní probírali kdo ví, co, já jsem si vždycky četla. Zatímco většina chodila kouřit a chlastat, já jsem si četla, psala nebo jsem malovala obrázky. Nikdy jsem nezapadla do kolektivu a asi ani nikdy nezapadnu. Všichni moji spolužáci, ať už se jedná o zákaldku nebo o střední, byli vždy společenské typy, rádi chodili ven, a tak dále.
Já osobně jsem ale nespolečenský typ. Jsem samotář a preferuju být někde zalezlá a třeba mít zabořený nos do knihy, to už pak je celkem jedno, co dělám. Ale nikdy jsem nebyla ten typ, že bych šla se skupinou spolužáků někam... Kamkoliv. Občas jsem si někam vyrazila se svou bývalou nejlepší kamarádkou, ale ani to nebylo moc časté a pak už jsem ani nejlepší kamarádku neměla.
No, ale kam tímhle mířím. Ono se to zdá fajn, prostě jenom číst a psát a prostě si něco kutit, ale není to celý život. A já jsem se rozhodla tento můj přístup co nejvíce změnit. Nebo se o to aspoň pokusit. Kousíček po kousíčku. Přestat odmítat, když mě někdo někam pozve, víc chodit ven, méně hledět do počítače, i když čtení a psaní a kreslení se ani tak vzdát nehodlám.
Nicméně, když budu trošku víc společenská, trošku víc se tomu otevřu, budu mít více o čem bych mohla psát. Divná ale hodlám být pořád. Zas tak moc toho měnit nehodlám. Nehodlám se přestat koukat na anime. Nehodlám přestat být závislá na slashi, ani nic podobného, nicméně, když se někdo rozhodne mě pozvat ven, nebo se bude chtít skamarádit, někdo neznámý mě bude chtít poznat, nebudu hned říkat ne a že nechci, protože když řeknu ano, tak to třeba bude někdo zajímavý, někdo, s kým si toho budu mít hodně co říct.
Ony jsou totiž meze, jak moc člověk může být krtkem zalezlým v noře. Někdy člověk jít ven prostě musí. A já nic proti tomu být venku nemám, akorát jsem nikdy moc nebyla ten typ, co by jen tak chodil od ničeho k ničemu. Když jdu ven, tak to pro mne musí mít nějáký cíl, když to nemá cíl, tak mi to přijde zbytečné a říkám si, že bych místo toho mohla dělat miliony jiných věcí, které jsou záživnější.
Poslední dobou ovšem ven chodím docela často, chodíme s máti na procházky a jezdíme na kolech a já jsem se rozhodla, že je možná na čase vytáhnout moji starou mp3 a zapojit do toho muziku, protože když člověk jede na kole, tak toho tak jako tak moc nenapovídá a i když jdeme pěšky, tak většinou obě mlčíme, takže příště, až někam půjdeme, tak si s sebou beru mp3, ale nejprve ji budu muset najít.
Nicméně, začla jsem si s sebou brávat kameru a občas po cestě něco vyfotím. Nevím, jestli sem ty fotky dám, možná ano, možná ne, uvidíme. Dnes jsem zase udělala pár dalších. Jely jsme totiž dneska na kolech.
A co vy? Jste taky nějákým způsobem černé ovce? Jestli ano, byla bych ráda, kdybyste se podělili.
A ten z vás, kdo by byl schopný mi připomenout, o čem býval pořad Černé ovce, tak budu vděčná. Prostě si na to nemohu vzpomenout a docela by mě to zajímalo, předem děkuji.
~AnnElfwind
Žádné komentáře:
Okomentovat