7. května 2018

Sabine Giebken - Černý měsíc

Tak po dlouhé době opět píšu článek. Já vím, že jsem v roce 2017 nepřidala vůbec nic, ale ještě stále žiju. Akorát že pokud píšu, tak píšu spíš na moje anglické stránky. Nicméně, dnes jsem dočetla knihu. V češtině. No, tak jsem si řekla, že o ní napíšu sem, na mé české stránky. Třeba si to tady někdo i přečte.
Kniha se jmenuje Černý Měsíc a je od spisovatelky Sabine Giebken, jak jste si mohli přečíst v názvu článku. Vypráví o dvou nerozlučných kamarádkách - Leně a Britě. Obě dvě dívky jsou blázny do koní, nicméně Brita má zakázáno jezdit, protože její maminka je hodně bojácná. Lena naopak chodí na hodiny ježdění, kam Brita chodí s ní a tajně si občas taky zajezdí.
Jednoho dne ovšem dívky v lese objeví neznámého koně. Pojmenují ho Černý Měsíc a zatímco se snaží najít jeho majitele, tajně se o něj starají v opuštěné zahradě uprostřed lesa. Jednoho dne se jim ozve muž jménem Karl a že kůň patří jemu. Dívky se s koněm rozloučí a, byť neochotně, ho muži předají. Následně se ovšem ukáže, že Černý Měsíc je ve skutečnosti Diamant a je slavného původu. Muž, který si pro něj přijel není jeho majitelem, nicméně pro majitelku pracuje.
Aby toho nebylo málo, majitelka se koně chtěla zbavit a provést pojišťovací podvod a na ztraceném koni zkásnout deset milionů korun. Její plán je naštěstí Lenou odhalen a Měsícův život zachráněn. Půvondí majitelka je zatčena a koně odkoupí Lenina trenérka ježdění, takže dívky se se svým čtyřnohým kamarádem rozloučit nemusí.
Dle toho, co jsem četla na poslední straně knihy, se jedná pouze o první díl, nicméně k dalším dílům nemám přístup. Tuto knihu vlastním už dlouho, dostala jsem ji v době, kdy jsem byla členkou Pony Clubu, což už je dost pěknou řádku let zpátky. Z Pony Clubu mám a měla jsem velké množství knih. Mnoha jsem se vzdala a dala je na místo, odkud si je mohl kdokoliv vzít, ale několik jsem si jich nechala a tahle je jednou z nich.
Kniha je určená spíše mladším dívkám, nicméně se mi líbila a to hlavně proto, že mám ráda koně. Myslím si, že knihu může číst jakýkoliv milovník koní tak do věku těch 25 - 27 let, pak už si myslím, že je člověk na tento typ knih moc starý, i když to samozřejmě nemusí platit pro všechny.
Jak jsem řekla, doporučuju zejména milovníkům koní. A pokud se mi někdy do rukou dostanou i další díly, tak o nich sem samozřejmě napíšu. Zatím se mějte a já pevně doufám, že další článek bude dříve, než zase za rok a půl nebo něják tak.
Pokusím se, abych přidala alespoň jeden článek za dva měsíce, víc se slíbit neodvážím, protože jak říkám, pokud píšu, tak píšu hlavně anglicky a tyto stránky jsou v češtině. Někde v bočním menu by měl být odkaz na mé anglické stránky, pokud by to někoho zajímalo. :)

~AnnElfwind

14. června 2016

Nesnáším motorky

Opravdu nesnáším motorky. Je to hlučný a když to kolem vás profrčí, tak je to horší, než když jdete vedle kolejí a jede tramvaj. Motorky prostě vydávají blbou frekvenci zvuku. Ono to sice hezky vypadá, to nepopírám, ale je to nepraktický a hlučný a navíc jsou to dárci orgánů! 
Jo, a nedodržujou předpisy. Si to valí do kopce kde je určitě max 60 km/h minimálně vosumdesátkou a myslí si, jaký to nejsou frajeři! 
Ať dou krucipísek jezdit někam, kde normálním lidem neotravují život a neničí uši! 
Sice to už je pár hodin, co kolem mě prosvištěl, takže to nevyzní tak, jak jsem si to říkala, když se to stalo, ale napsat sem to musela, protože to sou nehorázný hulváti! Škoda mluvit!

A teď trochu mimo mísu. O víkendu jsem byla u příbuzných a ssestřenky dcera má cédéčko. To by nebylo nic světobornýho, ale on je to pan Kaplan. A on má stále třídu rád a je to skvěle namluvený a kdo z vás neslyšel Čespíra a Komedii plnou Emilů, či snad Seno noci Svatojánské, tak ať si to najde. 
Ona to má koupený, já to mám stažený z ulož.to. Prostě tam napište Pan Kaplan má stále třídu rád CD a ono vám to najde. 

~Ciao!

30. dubna 2015

Lanové centrum

Ahoj,
tak jsem tady s dalším článkem. Včera jsme byli v rámci jednoho předmětu v lanovém centru na Lesné. Musím říct, že to bylo super. 
Měli jsme sraz přímo tam zhruba za deset devět. Přiznám se, že mi chvíli trvalo to najít, hlavně proto, že ta paní, které jsem se ptala, tak nevěděla, kde to je, nicméně, protože jsem věděla, že to má být vedle tamní školy, tak jsem se zeptala kde je to a to mi teda pověděla. No, tak jsem tam dorazila, někteří už tam byli, někteří teprve dorazili. No, dorazil také náš cvičící a pak to teda začlo.
Nejdříve nám řekli, ať uděláme skupiny po třech/čtyřech a pak nás vypustili na nízké překážky, poté, co nám jeden z pracovníků vysvětlil, jak máme na které jistit.Některé si pamatuji z nějáké školy v přírodě. Nebo to možná bylo na adapťáku na gymplu... To si nepamatuju, ale vím, že jsem s některýma již měla zkušenost. Nicméně tehdy jsem byla menší a evidentně i zdatnější. 
Nenechala jsem se ale odradit a vyzkoušela jsem si jich co nejvíce. 

No, a potom jsme měli skupinovou aktivitu, kde jsme dostali čtyři dřevěné kůly, několik lan a řemínků a ať z toho sestavíme konstrukci, do které se pak postaví 'socha', kterou pomocí lan máme přemístit z jedné strany na druhou. 
Základem je sestavit áčkovou konstrukci a pevně ji svázat, nám to ke konci povolovalo. No, a pak se musí nahoru přivázat čtyři lana a dolů dvě, respektive to svázat tak, aby díky třem lanům bylo dohromady šest konců, protože na to jsou jenom tři třicetimetrový lana. Prej třicetimetrový. Já to neměřila.
Bylo to zajímavé. 
Poté, co jsme splnili tuto aktivitu nám vydali takový postroj, do kterýho se každý z nás navlíknul a pak nám ještě dali helmy. No, eště rukavice nám měli dát, protože to sakra klouzalo. No, klouzalo... Prostě to bylo vo zdraví tam šplhat. 
Když jsme byli navlečení do postrojů, tak nás odvedli k cvičné stěně a vysvětlili nám, jak se navzájem jistit. Rozdělili jsme se tedy do dvojic a vyzkoušeli si to. 
A následně nás vypustili na vysoké překážky. Překážky jako takové nebyly zas až takový problém, ale vylézt tam, to ano. Tak ale, tři jsem si vyzkoušela, jedna z nich byla týmová a musím říct, že to bylo fajn. Teda tři... Já si vyzkoušela také horolezeckou stěnu, ale to jsem byla nucená vzdát, protože jsem malého vzrůstu a prostě jsem na ty jednotlivý stupínky nedosáhla... 
To mi docela vadilo, ale jinak jsem byla spokojená.
A kdyby se nahoru lezlo líp, tak bych si to i docela ráda zopakovala. Nicméně se tam lezlo strašně blbě a to teda mi jako vadilo a hrozně moc. 
Ani ne tak ta výška, s tím problém nemám, ale ty úchytky byly strašně divný  a ještě se musely oblízat plošinky. A kdesi cosi... Ale až tady na tento problém to bylo fajn.

No, a pak taky teda ty modřiny, který z toho mámm. Sem se na to teď dívala do zrcadla a hlavně teda na rukách v blízkosti podpaží. Tam mám úplně rudofialový fleky. :D
Ale stejnak jsem si to v tom lanovým centru užila.
Profesor Marček navíc fotil, takže máme nějáké foto.
A tedy foto ©V. Marček 2015
~AnnElfwind



15. dubna 2015

Ta paní s taškou

Viděli jste film Bota jménem Melicahr? Ano? A pamatujete si na tu paní s taškou, která byla vlastně hlavní záporná postava, ale objevila se pořádně až ke konci filmu? 
No, tak já jsem dneska šla do školy a když jsem čekala na zelenou, tak na druhým chodníku stojí paní, která té paní s taškou byla opravdu hodně podobná. Dokonce měla stejný tvar brýlí, i když ty její byly sluneční. A samozřejmě měla tašku. Stejný typ, jiný design. 
Nevím, proč první, na co jsem si vzpomněla, byla právě ta paní s taškou z Boty jménem Melichar, ale je to tak. Je to zvláštní, že mám takové asociace, ale možná je to proto, že jsem se na ten film dívala zrovinka před pár dny a navíc jsem ho viděla už tolikrát, že znám spoustu hlášek nazpaměť.
Takže se není čemu divit, když ten a jiné filmy občas začnu citovat.
No nic, teď čekám, až začne psychologie pro ekonomy, jsem zvědavá, co bude na dnešním programu. Doufám, že to bude zajímavý, ale zrovna tento předmět je zajímavý vždy. 
Zrovna jsem se dozvěděla, že naše seminární práce ještě nebyly zhodnoceny a že se na tom teprve pracuje, tak jsem taky zvědavá, jak mi tu moji zhodnotí. Nicméně mě to bavilo psát a myslím, že začínám šeredně odbíhat od tématu, protože toto už s paní s taškou a Botou jménem Melichar rozhodně nic společného nemá. Takže tímto končím a uvidíme se v dalším článku, až nějáký napíšu.
~Ann Elfwind

26. února 2015

Ještě žiju!

Ahoj! 
Tak to vypadá, že ještě žiju. :D Dlouho jsem tu nebyla, nicméně, faktem je, že jsem měla zkouškové období a předtím jsem tak něják buď neměla o čem psát, nebo jsem to psala anglicky. 
Včera jsem si založila nové stránky. Tyto stránky jsou výhradně pro mé anglické povídky a jmenují se Tales From Hell. No, tak pokud chcete, tak už tam jedna povídkal je. Což je vlastně taky něco. Se mi konečně povedlo dopsat povídku Through the Grimrock která se zabývá hrou Grimrock a vypráví o grupě, kterou tam hodili a o tom, jak si vězením prošli. Povedlo se mi taky docela pěkně obejít ten boj s tou pitomou kostkou.
Myslím, že to není špatné počteníčko. Taky jsem začla psát pokračování a to už má nějákých šest stran. Bude to samozřejmě kratší, než Through the Grimrock, ale co už naděláme. Navíc, mod, na kterým je pokračování postavený, je taky kratší, než původní hra. 
Tak co dál? No, zatím asi nic, ale já se pokusím napsat ještě něco dalšího. Tak se zatím mějte a třeba se za nějáký ten den dva vraťte, možná tu bude něco nového.
~AnnElfwind